Jsou lidé, kteří by si bez knihy nedovedli představit svůj život.
·        Taková dovolená, bez každodenní relaxace u knihy.
·        Nebo usínání, bez rozečteného příběhu.
·        To je pro ně nepředstavitelné.

A jsou lidé, kteří Vám řeknu, že za svůj život nepřečetli vůbec nic. Troufám si jim oponovat. Tou knihou, kterou dozajista přečetl každý, je přeci slabikář. Bez něho bychom si nepřečetli ani tyto řádky.
o   Slabikář nám hezkou cestou pomohl k tomu, abychom zvládli náš rodný jazyk i písmem.
o   Kdo přišel na nápad pomoci dětem tím, že jim jednotlivá písmenka zobrazí, už se asi nedozvíme.

První slabikáře pocházejí už ze středověku a hledat autora, by bylo obtížné.Středověké slabikáře neměly za úkol výuku rodného jazyka, jako spíše latiny. Ta se upřednostňovala.

Kdo najde slabikář, najde poklad

České učebnice písmenek se k žákům dostaly až v šestnáctém století, kdy se začaly otevírat i městské školy, nejen církevní. Nejstarší takový slabikář, je z roku 1547.

V těchto učebnicích byla pochopitelně česká abeceda a jednoduché texty, které napomáhaly poznat tu abecedu i v praxi. Krom toho, nemohly chybět i náboženské texty a pro zpestření i snadné básničky.

Pokud by někdo našel na půdě zastrčený za trámem starý slabikář, dejme tomu, ze sedmnáctého století, mohu mu jen závidět.Tyto knihy jsou jedny z nejcennějších. Důvod je prostý.
·        Zachovalo se jich opravdu málo.
·        Myslím si, že jakmile se jedno dítě naučilo číst, knihu zdědilo další.
·        A tak to šlo, až do úplného roztrhání.

V devatenáctém století už se slabikáře začaly podobat těm, které jsme poznali v první třídě my. S barevnými obrázky.
–         Na každé stránce bylo písmenko a k němu odpovídající obrázek.
Začátkem dvacátého století se ještě o kousek pokročilo. Možná si Vaše babička bude pamatovat slabikář „Poupata“, ve kterém se k obrázkům přiřazovala celá jednoduchá slova.